4. 9. Svatá Růžena z Viterba, panna, terciářka
Svatá Růžena z Viterba – panna, terciářka
(*1234 – †1252)
Narodila se roku 1234 ve Viterbu ve střední Itálii. Když jí byly tři roky, zázračně vzkřísila svoji tetu. V deseti letech přijala na přání Panny Marie hábit Třetího řádu svatého Františka. V tomto věku se také ujala své první misie proti bludnému císaři Ferdinandovi II., který zbrojil proti papeži a okupoval město. Dítě kázalo na ulicích a na náměstích Viterba a dělalo nevídané zázraky. Nikdo se neodvážil dotknout malé misionářky, která si musela stoupnout na nějaký kámen, aby ji bylo vidět.
V patnácti letech ji vyhnali z města jako nebezpečnou za rušení veřejného pořádku. Přestěhovala se do Soriana, kde pokračovala ve své křižácké výpravě proti císaři a vrátila se do Viterba po jeho smrti v šestnácti letech.
Chtěla vstoupit do kláštera ke klariskám od Kostela Panny Marie růží, ale sestry ji odmítly, protože ji považovaly za fanatičku a nevyrovnanou vizionářku. Růžena přijala jejich odmítnutí pokojně se slovy: „Nechcete mne přijmout jako živou, ještě mne přijmete jako mrtvou.“ Dva roky pokračovala v apoštolátu jako františkánská terciářka a věnovala se dílům milosrdenství. Zemřela v roce 1252 ve věku 18 let na tuberkulosu. Papež Alexandr IV., který byl tehdy ve Viterbu, měl třikrát vizi o mladé zesnulé Růženě. Tak ji v roce 1258 dal umístit na přání klarisek v Kostele Panny Marie růží. Slavnostní přenesení těla bylo 4. září. Toto datum zůstalo jako den vzpomínek na svatou Růženu z Viterba. Její tělo zůstalo neporušené po staletí a je uchováváno s úctou v tomto kostele.
(Zdroj: Františkánski svätí na každý deň, Serafín, 2006)
V souvislosti s Viterbem nelze nezmínit, jeden typický, zdejší projev lidové zbožnosti, který se koná každoročně 3. září v předvečer svátku sv. Růženy z Viterba, patronky města, a přitahuje do Viterba pravidelně tisíce turistů a poutníků. Obyvatelé města si v ten den připomínají přenesení ostatků sv. Růženy, ke kterému došlo po jejím svatořečení ve 13.století. Děje se to velice efektním, zarážejícím, možná až bizardním způsobem. Je přitom totiž ručně přenášena 30 metrů vysoká a nejméně deset tun vážící konstrukce tzv. „Macchina di Santa Rosa“, na jejímž vrcholu je umístěna socha světice. Konstrukce z různých materiálů je vyráběna a obměňována každých pět let podle přesných požadavků. Čestná je funkce nosičů, kteří se nazývají „facchini“. Celkem 150 se jich najednou podílí na přenášení, takže každý muž nese na svých ramenou kolem 100 kg váhy. Jdou těsně semknuti v devíti řadách a jsou přesně koordinováni speciálními povely, protože pád konstrukce, k čemuž ostatně několikrát během staletí skutečně došlo, by s největší pravděpodobností způsobil smrt nosičů i přihlížejících diváků, kteří lemují asi 1200 metrů dlouhou trasu. Nosiči, „facchini“ ji urazí s pěti zastávkami přibližně za dvě hodiny a než se vydají na cestu, přijímají od místního biskupa požehnání in articulo mortis, tedy zvláštní požehnání pro případ smrti. Celá tato, jak se dnes říká, adrenalinová akce, probíhá po setmění, aby vynikla svítící Macchina svaté Růženy putující ulicemi Viterba, sledují ji desetisíce lidí a přenáší ji také televize. Tato tradice stmeluje obyvatele Viterba přibližně od 15.století.
(Radio Vaticana ze 6. 9. 2009)
