Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Josef z Leonessy, kněz 1. řádu

4. 2. 2011

Narodil se v Leonesse u Alty Sabiny (Rieti) dne 8. ledna 1556 otci Janu Desideri a matce Serafině Paolini a při křtu dostal jméno Eufranio. Ve 12 letech osiřel a jeden jeho strýc jej poslal na humanistická studia do Viterba a později do Spoleta, kde dozrálo jeho řeholní povolání. Vyhnul se proto vznešenému sňatku a potají se uchýlil do malého kláštera 'Carcerelle' (dnes zvaného Carceri) poblíž Assisi, mezi kapucíny, kde po skončení noviciátu složil dne 8. ledna 1573 řeholní sliby. Proti jeho silnému a rozhodnému charakteru nic nezmohly pokusy příbuzných, kteří se pokoušeli přivést jej zpět domů.

V tomto klášteře se stal jeho velmi dobrým přítelem bratr Jeroným z Vissy. Ten však zanedlouho zemřel. Po jisté době se mu však se smutným výrazem zjevil v živém vidění ve snu se slovy: "Josefe, Josefe, kdybys jenom mohl pochopit, jak přísný počet si Bůh žádá při smrti a jak těžký je vstup do nebeské blaženosti." Tato slova na Josefa mocně zapůsobila a stala se mu impulsem k velmi kajícímu životu.

Po noviciátu byl poslán na studia, kde se živě zajímal o kulturu použitelnou pro vážný a osvícený apoštolát. Zamiloval si učení sv. Bonaventury, a ve shodě s tehdy převažujícím kapucínským zaměřením usiloval o harmonickou syntézu mezi kontemplativní spiritualitou a apoštolskou činností. Sepsal mimo jiné dílo nazvané 'Monarchia' ve kterém byl zřetelně ovlivněn spisy Serafínského doktora 'Putování Mysli do Boha' a 'Odvození filozofie (dosl. umění) z teologie' (orig.: De reductione artium ad theologiam). Na apoštolskou činnost se připravoval pečlivým studiem teologie, Písma svatého a morálky, s ohledem na potřebu reorganizovat Církev v období po Tridentském koncilu. Kněžské svěcení přijal v Amelii dne 24. září 1580, a pak pokračoval ve studiu v klášteře Lugnano v Teverině.

Dne 21. května 1581 obdržel od generálního vikáře Řádu povolení k vykonávání kazatelské činnosti, a ihned se vrhl na hlásání evangelia chudým ve vesnicích a v osadách rozesetých mezi horami v oblasti Umbrie, Lazia a Abruzza. Upřednostňoval kázání pouze v malých vesničkách: stále se považoval za kazatele rolníků, pastýřů, horalů a dětí.
Skupina asi padesáti lupičů zničila vesnici v Arquatě a nikomu se nepodařilo ji přemoci. Když P. Josef do této oblasti přišel žádat almužny, lidé jej prosili, aby sjednal nápravu. Vydal se tedy do hor, aby zbojníky vyhledal v jejich rozptýlených úkrytech a podařilo se mu je shromáždit v jednom malém kostelíku. Pak uchopil svůj krucifix a dokázal je přesvědčit, aby změnili své životy. Stali se poslušnými a zkroušenými, a byli jedněmi z nejhorlivějších posluchačů jeho kázání.

Během chůze na cestách svatý Josef, kapucín, objímal kříž a vžíval se do Ježíšových ran.

V roce 1587 byl vyslán jako misionář do Cařihradu, kde pečoval o křesťanské otroky, vězně a malomocné, kterým přinášel útěchu Božího slova. Jednou večer při návratu od nemocných ve městě zabloudil a dostal se do blízkosti vojenských objektů, takže ho jako podezřelého ze špionáže uvrhli do vězení. Propuštěn byl až po měsíci na zákrok benátského vyslance, přímo doprostřed morové epidemie, která v Cařihradě v té době vypukla. Dva jeho spolubratři mezitím již ve službě nemocným zemřeli, on se však nelekal ničeho a nemocné vyhledával a kromě pomoci v běžných potřebách je také připravoval na smrt.

Jeho nadšení pro křesťanskou víru bylo bezmezné. Jednou se dokonce nabídl ke službě na galéře místo mladého křesťana, který k tomu byl odsouzen za trest. Majitelé lodi však nabídku odmítli, protože ser jim zdál málo urostlý. Pokračoval tedy v působení na souši a jeho entuziasmus dokázal přivést zpět do katolické církve jednoho pašu, který dříve byl arcibiskupem řecké církve. Tato věc se však musela pečlivě tajit, protože obrácení mohamedána na křesťanskou víru se nekompromisně trestalo smrtí.
Horlivost P. Josefa neznala mezí. Pokusil se napodobit i sv. Františka proniknout až k samotnému sultánovi Muradovi III. Počkal až stráže u vchodu usnuly, a pronikl až takřka do sultánových komnat. Tam byl však zadržen a tentokrát již nepomohly žádné intervence a byl odsouzen k mučení na háku. Byl háky zavěšen na trám za šlachy na levé ruce a pravé noze. Tak musel v nepopsatelných bolestech a v pomalé agonii čekat na smrt. Zázrakem byl po třech dnech zachráněn (andělem či lidským zákrokem), rychle se uzdravil a v roce 1589 se v plné síle svých 33 let vrátil do Itálie ke své oblíbené potulné kazatelské činnosti, napříč oblastí Abruzza a Umbrie, kde chodil po kopcích a údolích, v nehostinných a drsných oblastech, "kam nikdo jiný jíti nechtěl".

Společníci, kteří jej provázeli, byli vystaveni tvrdým zkouškám a jen s obtížemi snášeli tyto neustálé náročné pochody ve velmi nepříznivých klimatických podmínkách a za absolutního nedostatku jídla. Kázal několikrát denně v různých vesnicích a vyučoval katechismu děti i rolníky.

Jeho kázání vycházelo ryze z evangelia a bylo vedeno s velkým zřetelem na sociální spravedlnost. On viděl Ježíše v chudých, stejně jako ho viděl v Kříži a ve Svatostánku a kvůli nim se dokázal přinutit udělat cokoliv, i takřka nemožné. Tak jednou v době velké nouze přišel do městečka Otrioli. Když viděl bídu těchto lidí, vyzval je, aby na 4. neděli postní v co největším počtu přišli do zdejšího mariánského kostela, kde chtěl kázat o rozmnožení chlebů a přitom je všechny chlebem podělit. Požádal pak představenou Růžencového bratrstva paní Atilii Martini, aby šla dům od domu a vyprosila mouku na chleba. Lidé se zdráhali něco dát, protože sami neměli dost, a tak se nasbíralo jen asi 7-8 kg. mouky. Žena se proto zdráhala z tohoto množství péci chleby, protože hrozilo, že z toho vznikne roztržka a hanba, protože se na všechny nedostane. P. Josef se však nenechal oblomit a trval na tom, že chleba se musí upéct. Když zadělali těsto a to začalo kynout, ukázalo se, že díže nestačí a bylo třeba svolat na pomoc sousedky. Nakonec z těch 8 kg mouky napekly plných 150 kg chleba! Je pochopitelné, že kázání za těchto okolností mělo velký ohlas a na památku této události se tam i později pekl na 4. neděli adventní chléb pro chudé.

Jiným činem milosrdenství P. Josefa bylo organizování drobných záložen a skromných hospiců pro poutníky a pocestné, i malých nemocnic pro choré. Mnohokrát byla během beatifikačních procesů zmiňována jeho mateřská láska vůči těmto otrhaným a zbídačeným chudákům, které on s velkou vynalézavostí v boji proti chladu "zaopatřoval" základním šatstvem a obutím, a kterým také poskytoval základní hygienickou očistu, ostříhání, odvšivení, vymytí jejich ran a stravu, kterou získal milodary. S velkým entuziasmem se také snažil, v duchu ustanovení přijatých na koncilu v Tridentu, vychovávat ve zbožnosti děti, které učil zpaměti křesťanské modlitby a katechismus.


Jeho milosrdná láska zahrnovala rovněž věznice, kde pomáhal odsouzencům připravit se na smrti a často podstupoval i smrtelné nebezpečí ve snaze usmířit znepřátelené rody a odstranit nespravedlnosti, útisky či neshody. S křížem v ruce, který svíral jako meč, neváhal vstoupit mezi rváče, aby znovu nastolil mír a dosáhl odpuštění. Jeden svědek tvrdí: "Kde zaslechl rvačku či neshody, hned se tam vydal s nadějí, že se mu podaří sprovodit je ze světa. Neohlížel se na počasí, sníh, nedostupnost místa, kvůli tomu mu několikrát odpadaly nehty na nohou jako například v Leonesse, Montereale a Amatrice. Toto své horlivé nadšení čerpal ze Svatostánku, před kterým trávil dlouhé noční hodiny modlitbami a rozjímáním, a z kříže, který neustále nosil na hrudi. S oblibou vztyčoval velké a těžké kříže na vrcholcích kopců, které nahoru tahal na rameni s procesím.

 

 

Po krátkém pobytu v Leonesse, vyčerpaný námahou, se zdravím podlomeným v důsledku pokání a nevyléčitelné nemoci, strávil své poslední dny v klášteře v Amatrici, kde poslední měsíce svého života musel nést těžký kříž rakoviny. Vzal ho na sebe trpělivě a pokojně a nedal se ani přivázat, ačkoli musel podstoupit dvojí operaci a tišící prostředky tehdy ještě neznali. Zemřel ve svých 54 letech v sobotu dne 4. února 1612.

Za blahoslaveného jej dne 22. června 1737 prohlásil papež Klement XII. a kanonizaci provedl 29. června 1746 papež Benedikt XIV.

 

Jeho svátek se slaví dne 4. února. Jedná se o světce velmi oblíbeného a uznávaného v oblasti Leonessy a Amatrice, kde byl jmenován spolupatronem. Je třeba ještě zmínit, že lid z Leonessy dne 18. října 1639 využil zemětřesení a bleskovým a násilným nájezdem spáchal 'svatokrádež', když ukradl tělo, které je v současnosti uctíváno v poutním kostele v jeho rodném městě. Vznikla rovněž početná bratrstva nesoucí jeho jméno v oblasti Otricoli, Amatrice a Leonessa, z nichž některá ještě existují. Pius XII. jej prohlásil patronem misií v Turecku. Je spolupatronem kapucínské provincie v Abruzzu společně se sv. Bernardinem ze Sieny. Pavel IV. jej prohlásil hlavním patronem města Leonessa. Charakteristické atributy, které jej provázejí na obrazech, jsou kajícnické nástroje či utrpení na háku či krucifix v ruce. Velmi rozšířený časopis s názvem 'Leonessa a její světec' udržuje mezi lidmi živou spiritualitu a památku tohoto světce. (z webu kapucini.cz)

Obrazek