Sekulární františkánský řád v Plzni

Narodil se v Lisabonu ve šlechtické rodině roku 1195 a byl pokřtěn jménem Ferdinand. Vstoupil ke kanovníkům, kteří zachovávali mnišská pravidla sv. Augustina. Nejprve byl v klášteře sv. Vincence v Lisabonu a potom v klášteře Sv. Kříže v Coimbře, proslulém kulturního centru Portugalska. Se zájmem a pečlivostí se věnoval studiu Bible a církevních otců a osvojil si teologické vědění, které zužitkoval během svých kázání a při vyučování. V Coimbře došlo k události, která vnesla do jeho života rozhodující obrat. Zde byly roku 1220 vystaveny relikvie prvních pěti františkánských misionářů, kteří se vydali do Maroka, kde podstoupili mučednictví. Jejich příběh v mladém Ferdinandovi zrodil touhu je napodobit a stát se Bratrem menším. Jeho žádost byla přijata a dostal jméno Antonín. Také on se vydal do Maroka, ale božská Prozřetelnost rozhodla jinak. V důsledku nemoci byl nucen se vrátit do Itálie a roku 1221 se účastnil slavné Kapituly v Assisi, kde se setkal také se svatým Františkem. Potom žil nějaký čas v naprostém ústraní v konventu poblíž Forli na severu Itálie, kde jej Pán povolal k dalšímu poslání. Byl za zcela nahodilých okolností pozván, aby kázal na kněžském svěcení, a prokázal, že je obdarován věděním a výmluvností. Představení jej tedy určili ke službě kázání. V Itálii a Francii tak zahájil apoštolskou činnost, jež byla natolik intenzivní a účinná, že přivedla nemálo lidí, kteří se odloučili od církve, aby se vrátili na svou cestu. Antonín byl také mezi Bratry menšími jedním z prvním magistrů teologie, ne-li přímo prvním. Začal vyučovat v Boloni s požehnáním svatého Františka, který rozpoznal Antonínovy ctnosti a zaslal mu krátký list, který začínal těmito slovy: „Líbí se mi, že vyučuješ bratry v teologii“. Antonín položil základy františkánské teologie, která po přínosu dalších významných myslitelů dosáhla svého vrcholu ve svatém Bonaventurovi z Bagnoregia a blahoslaveném Duns Scotovi.

Stal se provinčním představeným Bratří menších v severní Itálii, pokračoval ve své službě kazatele a střídavě se věnoval úkolům řadového vedení. Když skončil v úřadě provinciála, usadil se nedaleko Padovy, kde již dříve několikrát přebýval. Sotva po roce zemřel před branami města 13. června 1231. Padova, která jej srdečně přijala a ctila již za jeho života, si jej vždycky vážila a prokazovala mu úctu. Papež Řehoř IX. jej po vyslechnutí jeho kázání označil za „Archu Zákona“ a kanonizoval ho už rok po smrti roku 1232 - také v důsledku zázraků, ke kterým došlo na jeho přímluvu.

V posledním období života Antonín sepsal dva cykly „Kázání“, nazvaných „Nedělní“ a „Kázání o svatých“, které byly určeny pro kazatele a učitele teologických studií františkánského řádu. V těchto Kázáních komentuje texty Písma, podávané liturgií za použití patristicko-středověké interpretace čtyř smyslů, literárního či historického, alegorického či kristologického, morálního či tropologického, a anagogického, který vede k životu věčnému. Dnes se znovu objevuje, že tyto smysly jsou dimenzemi jediného smyslu Písma svatého a že je správné interpretovat Písmo svaté hledáním těchto čtyř dimenzí jeho slova. Kázání svatého Antonína jsou teologicko-homiletické texty, jež odrážejí jeho živá kázání, kterými Antonín ve vlastním a pravém smyslu vytyčuje trasu křesťanského života. Bohatství duchovních nauk obsažených v jeho „Kázáních“ je tak veliké, že ctihodný papež Pius XII. prohlásil Antonína roku 1946 za Učitele církve a přiřkl mu titul „Učitel evangelia“, protože z jeho spisů vysvítá svěžest a krása evangelia a dodnes je můžeme číst s velkým duchovním užitkem.

V těchto kázáních svatý Antonín mluví o modlitbě jako o vztahu lásky, jenž vede člověka k něžnému rozhovoru s Pánem a způsobuje nevýslovnou radost, která během modlitby pozvolna duši prostupuje. Antonín nám připomíná, že modlitba potřebuje atmosféru ticha, které není opakem vnějšího hluku, ale vnitřní zkušeností, která vede k odstraňování nesoustředěnosti vyvolané duševními starostmi a vytváří ticho v duši samotné. Podle nauky tohoto významného františkánského učitele se modlitba vyznačuje čtyřmi nezbytnými postoji, které v Antonínově latině nesou jména: obsecratio, oratio, postulatio, gratiarum actio. Mohli bychom je přeložit následovně: důvěřivá otevřenost vlastního srdce Bohu, což je první krok modlitby; nikoli tedy jen jednoduché přijetí slova, ale otevření srdce k Boží přítomnosti, pak vroucí rozhovor s Ním, který je přítomen spolu se mnou, potom – věc velmi přirozená – představení našich potřeb; a nakonec chvála a poděkování.

 
V tomto učení sv. Antonína o modlitbě nacházíme jeden ze specifických rysů františkánské teologie, jejímž byl iniciátorem, to znamená roli, jež je přikládána božské lásce, která vstupuje do sféry citů, vůle a srdce a která je také zdrojem duchovního poznání, jež každé poznání přesahuje. Milováním totiž poznáváme.
Antonín píše: „Láska je duší víry, oživuje ji; bez lásky, víra zahyne.“ (Sermones Dominicales et Festivi II, Messaggero, Padova 1979, str. 37).

Jedině duše, která se modlí, může v duchovním životě konat pokroky. To je oblíbený předmět kázání sv. Antonína, který dobře zná vady lidské přirozenosti, naši tendenci upadat do hříchu, a proto neustále nabádá: bojovat proti tendencím žádostivosti, pýchy, nečistoty a namísto toho praktikovat ctnosti chudoby a štědrosti, pokory a poslušnosti, cudnosti a ryzosti. Počátkem 13. století v kontextu rozvoje měst a rozkvětu obchodování, vzrostl počet lidí necitlivých vůči potřebám chudých. Z tohoto důvodu Antonín často vybízí věřící, aby přemýšleli o pravém bohatství: bohatství srdce, které přivádí k dobrotě a milosrdenství a shromažďuje poklady pro Nebe. „Ó bohatí – vyzývá – učiňte si přátele z chudých, přijměte je do svých domovů. Oni – chudí – budou těmi, kdo vás pak přijmou do věčných příbytků, kde je krása pokoje, důvěra bezpečí a blahobytné spočinutí ve věčném nasycení“ (Ibid., str. 29).

Antonín podle Františkovy školy klade Krista vždy do středu života a myšlení, jednání a kázání. Kristocentrismus je tedy dalším hlavním rysem františkánské teologie, která ráda kontempluje a zve ke kontemplaci tajemství Pánova lidství, člověka Ježíše, zejména tajemství Narození, Boha, který se stal Dítětem a vydal se nám do rukou: tajemství, které probouzí city lásky a vděčnosti k božské dobrotě.

Na jedné straně Narození, ústřední bod lásky Krista k lidstvu, ale také vize Ukřižovaného inspirují Antonína myšlenkami uznání Boha a úcty k důstojnosti lidské osoby, takže všichni, věřící i nevěřící, mohou nalézt v Ukřižovaném a v jeho znázornění význam, který je pro život obohacením. Svatý Antonín píše: „Kristus, který je tvým životem, visí před tebou, aby ses díval na kříž jako do zrcadla. Tam budeš moci poznat jak smrtelná byla tvá zranění, která žádná medicína nebude moci vyléčit, ne-li krev Syna Božího. Budeš-li se dívat dobře, uvědomíš si, jak velká je tvá lidská důstojnost a tvá hodnota… Nikde jinde si člověk nemůže lépe uvědomit, jakou má cenu, než tím, že se dívá do zrcadla kříže“ (Sermones Dominicales et Festivi III, str. 213-214).