Sekulární františkánský řád v Plzni

 

V roce 1426 byl Bernardin poprvé v Římě, aby čelil obvinění z hereze kvůli tomu, že šířil úctu ke Jménu Ježíš (podruhé to bylo roku 1431). V jistém smyslu je to logické, uvědomujeme-li si obrovský ohlas a účast, kterou měla jeho kázání v italských městech. Možná jeho obhajoba svou promyšleností a precizností překvapila nejen papeže Martina V., ale i jeho odpůrce. Uchoval se nám text jeho obhajoby, z něhož vyzařuje skutečně podrobné promýšlení i drobných detailů, aby byly v souladu s naukou víry. Sám papež nakonec Bernardina na delší dobu zdržel v Římě, aby tam hojně kázal.

Tato úcta nepřinášela – a Bernardin se tím také vždy hájil - nic zásadně nového křesťanské víře a kultu. Novinkou bylo především to, že ve zvláštních okolnostech svého století Bernardin představil písemnou a obrazovou podobu Jména Ježíš jako zvláštní předmět úcty, a to s vysokým cílem oživení či reformy křesťanského života. Jeho duch a schopnosti se dokázaly setkat s duchovními potřebami křesťanské generace, v níž žil.

Kontakt, který měl Bernardin s pohanskou stránkou renesance a se smutnými důsledky na poli duchovním a morálním, jej přesvědčil, že tyto tendence teoreticky i prakticky ohrožují Kristovo království v duších i srdcích. Sám dosvědčuje, že si mnohé uvědomil, když četl jména antických triumfátorů na římských obloucích, když slyšel křik vojáků provolávajících své velitele, když viděl vlajky sienských čtvrtí nebo vlajky žoldnéřských oddílů. Bojoval proti malým i velkým erbům různých stran, které rozdělovaly a sužovaly Itálii.

 

Snil proto, že nahradí erby jako znamení nenávisti a rozdělení praporem Krista Krále a vztyčí Jméno skutečného Vítěze v zářícím monogramu Svatého Jména. Ono samo zpevňovalo jeho vlastní život a bylo i programem jeho sociální obnovy. Z potřeb doby a z jeho teologické intuice se zrodilo tedy toto zobrazení Jména, jako vnější a slavnostní vyznání Kristovy královské vlády nad lidmi i věcmi. Byl to výkřik, který Bernardin převzal ze sv. Pavla: „Je třeba, aby kraloval“ (1Kor 15,25). Proto usilovné hlásání Kristova univerzálního království jako jediného úniku ze špatností, které sužovaly společnost jeho doby. Grafické vyjádření Jména Ježíš je v úzké spojitosti s tajemstvím všeobecné Kristovy vlády, jak ji chápala františkánská škola, především Duns Scotus, z toho Bernardin vychází.

 

Sám Bernardin znak vysvětloval takto: Jméno Ježíš převyšuje ve slávě každé jiné jméno; proto je máme umisťovat na nejvznešenější místo světa. A protože se nic nevyrovná kráse slunce, umisťujeme ho do něj, jako drahokam se zasazuje do zlata, jež je nejcennějším kovem.

 

Na této úctě je však fascinující propojení vnějšího a vnitřního rozměru. Bernardin se jednak mohl opřít o mimořádně bohatou SZ i NZ tradici. V zásadě ale jeho terčem je samotné srdce člověka. Na jedné straně každý jazyk bude vynášet toto Jméno naplněné milostí, neboť každý smrtelník může dostat z Kristovy plnosti nadpřirozený a božský život. A každý může zakusit sladkost tohoto Jména díky lásce, kterou nás Vykupitel očistí od množství hříchů. „A nikdo nevejde do ráje, jestliže nebude mít toto Jméno vyznačené v srdci.“ Zobrazení tohoto znamení na domech a jinde mělo napomáhat, aby se Ježíš a jeho znamení zabydleli v srdci.

 

„Láska mě pudí…, láska mě tlačí, abych mluvil, ba křičel; bázeň mě nutí mlčet, protože nemohu plně říci, co je k tomuto tématu třeba říci… A pokora mi říká, že o tom (jménu) nemohu mluvit, když si uvědomím jeho nezměrnou slávu. Nejen lidský jazyk, ale ani andělská schopnost by nestačila, kdyby měla oslovit slavné jméno Ježíš, jak si zasluhuje… Co dobrého o tom můžeme říci ze sebe? Jestliže říkám, co je velké, zdá se mi, že říkám, co je malé, uvědomím-li si jeho nesmírnou velikost. Jestliže říkám, co je sladké, zdá se mi, že říkám hořkost, uvědomím-li si jeho nesmírnou sladkost. Jestliže je nazvu milosrdným, zdá se mi, že je nazývám krutým, uvědomím-li si jeho nevypověditelné milosrdenství, jež je nekonečné, jako je v něm každá další ctnost.“