Reformní větev františkánů observantů do českých zemí uvedl sv. Jan Kapistrán (1386 – 1456), osobnost zajímavá, ohnivá, oslavovaná a v některých ohledech i odsuzovaná.
Narodil se roku 1386 v městečku Capestrano v Abruzzách (střední Itálie). Jeho rodina byla záhy téměř celá vyvražděna. V Perugii studoval práva a několik let působil jako soudce. Za pohnutých okolností, když během nepokojů v kraji padl do zajetí a byl vězněn, prožil hlubokou duchovní krizi (během jedné noci mu vypadaly téměř všechny původně krásné zlatavé vlasy) a následně konverzi.
Vstoupil do Řádu menších bratří, stal se knězem, vůdčí osobností, a na jeho kázání přicházely často i desetitisíce lidí. Stejně jako jeho učitel a blízký přítel sv. Bernardin Sienský neúnavně apoštolsky působil v Itálii a později také v dalších evropských zemích, které byly hluboce zasaženy událostmi souvisejícími s papežským schizmatem. Při své misi k husitům, v letech 1451 – 1452 a 1454 dvakrát navštívil České země, kde založil konventy v Brně, Olomouci a Opavě. Při této své cestě také 8. září 1452 na kapitule ve Vídni založil první rakousko-česko-polský vikariát františkánů observantů.
Mapa cest dobře nastiňuje složitou náboženskou situaci v Čechách, kvůli které musel sv. Kapistrán zemi spíše obejít, i když jeho prvořadým cílem byl příchod do Prahy, který se mu však nezdařilo naplnit. Na cestách dodržoval krajní opatrnost a nepouštěl se na nejistá území. Na Moravě využíval bezpečnějších královských měst se silným německým a katolickým prvkem (Brno, Olomouc, Znojmo). Otázkou zůstává jeho pobyt v Kadani či v Jemnici. Řada jiných měst se odvolává na tradici, že v nich Kapistrán pobýval, případně se ukazují kazatelny, z nichž údajně kázal (např. Třešť, Telč, Jindřichův Hradec, Plzeň, Tachov), ale z podrobného itineraria je patrné, že Kapistrán cestoval jinudy a do vnitrozemí se mohl těžko odvážit kvůli zákazu pobytu a pro nebezpečí, které mu hrozilo.
Zvětšená mapka ve fotogalerii
Měl velikou zásluhu na shromáždění křesťanského vojska a vítězství nad Turky v bitvě u Bělehradu 22. července 1456.
Zemřel 23. října téhož roku v Iloku v Chorvatsku. Jeho svatořečení proběhlo 16. října 1690. Od roku 1738 je také svatým patronem a ochráncem města Brna.
(Zdroj: P. Petr Regalát Beneš OFM, Historia Franciscana, Praha 2004)
Z knihy o svatém Janu Kapistránovi „Mnich mezi vlky“ (Wilhelm Hünnermann)
…
Jan Kapistrán pak dále putoval zasněženou zemí a navštěvoval burgundské kláštery. Na mnoha místech byl velmi pobouřen neuvěřitelnými poměry.
„Kde je kvardián?“ ptal se bratra u brány jednoho kláštera, do něhož odvážně vkročil.
„Na honu na černou zvěř!“ usmál se bratr pod vousy. „Za ranního rozbřesku vytáhl se svými honci a psy.“
„Hned po mši svaté?“
Bratr fortnýř na vizitátora udiveně zíral. „Dnes přece není neděle. V týdnu u nás mše svatá není.“
„Kde jsou ostatní bratři?“
„Přirozeně na honu. Divočáci nám na podzim zničili čtyři sáhy ovsa.“
„Tady v domě kromě tebe nikdo není?“
„Otec Bonaventura je tu, ale s tím není řeč, vaří zlato.“
„Cože dělá?“
„Vaří zlato. Je to bláznivý stařec. Tráví celý den ve své alchymistické kuchyni nad křivulemi a zkumavkami. Snad se mu jednoho dne podaří zlato vyrobit a my budeme nejbohatším klášterem v celém Burgundsku.“
„A to byste chtěli?“
„Samozřejmě, Otče, kdo by nechtěl být v našem nádherném Burgundsku bohatý?“
„Složil jsi již sliby?“
„Přirozeně, to bylo slávy!“
„A chudobu jsi také sliboval?“
„Samozřejmě. Jsme přece františkáni.“
„Ty ale nemiluješ chudobu.“
„Ano, jistě, celým srdcem. Totiž duchovní chudobu, musíš rozumět. Duchovně jsme tu všichni opravdu chudí.“
„To ti věřím. Zaveď mě do kostela!“
„Dveře jsou otevřené, můžeš vejít, Otče!“
„Jen pojď se mnou!“
Když mu bratr otevřel vrzající dveře, ucouvl Jan Kapistrán poděšeně nazpět. Boží dům byl plný nepořádku. Tlustá vrstva prachu spočívala na lavicích, obrazech i oltářích. Světlo u svatostánku bylo poškozeno, rozbitými okny vál dovnitř sníh. Zpovědnice sloužily zřejmě jako skladiště pro všelijaké drobnosti. Z kropenky vyskočila kočka, která tam měla koťata.
„Jaké zpustošení na posvátném místě!“ zasténal vizitátor. „Je tu Nejsvětější?“
„Tím si nejsem zcela jist,“ odvětil bratr fortnýř s pokrčením ramen. „Ale asi ne, protože k přijímání chodíme jen na Vánoce a na Velikonoce.“
Ještě děsivěji vypadala sakristie. Na zemi ležela hromada kostelního prádla a v ní roztrhané mešní roucho.
„To udělali psi,“ vysvětloval bratr.
„Psi, jací psi?“
„Samozřejmě naši, honicí psi. Nemůžeme je nechat v zimě mrznout venku, tak je necháváme v sakristii.“
„To vidím!“ zabručel rozhořčeně mnich a ukázal na špinavou podlahu. Když vycházeli z kostela, vraceli se řádoví bratři právě z honu, všichni na koních, obklopeni honicími psy.
„Šest sviní a jeden pořádný kanec!“ volal vítězoslavně kvardián, ještě zrudlý od štvanice, na bratra u brány kláštera. Pak se zadíval na jeho průvodce, který za ním vycházel z kostela. „Co to vidím, máme hosta!“ volal radostně, když seskočil ze sedla.
„Uhodl jste.“
„Tak, bratře kuchaři, udělej pečeni z naší černé zvěřiny a nezapomeň na pepř. Hodně pepře, ať nám chutná klášterní pivo, slyšíš?“
„Jsem nový vizitátor řádu,“ představil se Jan Kapistrán.
„Vizitátor?“ zakoktal zděšeně kvardián.
„Slyšel jsi dobře. Svolej ihned všechny bratry do kapitulní síně!“
Vizitátor Jan Kapistrán vynesl nad bratry františkány přísný soud. Bylo jim, jako by na ně metal hromy a blesky. Kapistrán na zděšených tvářích pozoroval, že si bratři nebyli své viny ani příliš vědomi, tak velice si zvykli na nepopsatelný nepořádek. Vůbec nemohli pochopit, proč vizitátor sesadil jejich kvardiána a slíbil jim poslat jiného, který bude muset všude nastolit pořádek a kázeň.
„Byl jste k nám, Otče Jene, až moc přísný,“ vysvětloval zkroušeně kvardián.
„Trochu té honitby a jízdy na koni nám přece nemůžete zazlívat.“
„A ten strašný stav kostela? Jak se chceš ospravedlnit, bratře?“
„Kdybyste se byl ohlásil, byl byste náš chrám našel v nejlepším pořádku,“ vzdychal kvardián. „Zanechte však hněvu. Zasedněme ke stolu a pojezme!“
„Jezte si svou divočinu sami!“ zabručel vizitátor. „U vás si nevezmu ani sousto!“
A rozzloben s několika průvodci z kláštera odešel…
