VÁNOČNÍ LITURGIE V GRECCIU
VÁNOCE GRECCIO ROKU 1223
Přiblížil se den radosti a nadešel čas jásotu. Bratři byli svoláni z různých míst, jak jen mohli, s radostí a jásotem v srdci přišli muži i ženy z okolí, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dny a roky. Konečně přišel i Boží světec, a když našel všecko připraveno a spatřil to, zaradoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola, i osla. Tak byla uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává téměř nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé sem přicházejí a z obnovené tajemné události je naplňuje nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají a vzdávají tak Bohu náležitou chválu a celá noc se topí v radosti. Boží světec stojí u jesliček a vzlyká, dojat soucitem a zaplaven podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá a kněz zakouší novou útěchu.
Boží světec si obléká jáhenská roucha, byl totiž jáhnem, a zvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho zvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak káže shromážděnému lidu a medově mluví o narození chudého Krále v malém městečku Betlému. Často, když chce vyslovit Kristovo jméno „Ježíš“, říká pln převeliké lásky „Děťátko betlémské“, a když vyslovuje slovo „Betlém“, zní to jako bečení jehňátka a jeho ústa přetékají víc láskou než slovy. Když jeho rty vyslovily jméno „Děťátko betlémské“, nebo „Ježíš“, bylo to, jako by se olízl, aby na patře vychutnal a spolkl sladkost tohoto slova. Všemohoucí Bůh přidal i další dary. Jeden ctnostný muž měl totiž podivuhodné vidění. Viděl totiž ležet v jesličkách neživého chlapečka a viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení, neboť dítě Ježíš bylo v mnoha srdcích zapomenuto, ale působením milosti skrze svého služebníka, svatého Františka, znovu ožilo a láskou se vtisklo do jejich paměti. Tak venkovní slavnost skončila a každý se s radostí vracel domů. (1 Cel.)
Jak ctil narození Páně a chtěl, aby se toho dne všem dostalo pomoci
199. Nad ostatními velikými svátky slavíval s nevýslovnou radostí svátek narození Dítěte Ježíše, nazýval jej svátkem svátků, protože připomíná, že se Bůh stal Dítětem a spočinul na lidských prsou. Láskyplně líbal obrazy oněch dětských údů, jeho veliký soucit s Dítkem vnukal jeho srdci slova plná sladkosti, takže žvatlal jako dítě. A toto jméno mu bylo v ústech sladké jako plástev medu.
Když bratři diskutovali o tom, zda se smí jíst maso, když je pátek, odpověděl bratru Morikovi: „Bratře, hřešíš, když den, v němž se nám narodilo Dítě, nazýváš pátkem. Chci, aby v takový den i stěny jedly maso, ale protože je nemohou jíst, ať jsou jím aspoň potřeny!“
200. Přál si také, aby v tento den dávali bohatí najíst chudým a hladovým a aby se volu i oslu dávalo více zrní a slámy než jindy. Řekl: „Kdybych mohl mluvit s císařem, poprosil bych ho, aby vydal všeobecný zákon, aby všichni, kdo mohou, v tak veliký svátek nasypali na cesty obilná zrna, aby měli i ptáčkové nadbytek, a to zvlášť bratři skřivánci.“
V slzách vzpomínal na chudou Pannu, která v ten den byla obklopena takovou bídou. Jednou seděl světec u stolu a jeden bratr vzpomněl chudobu blahoslavené Panny a připomněl strádání Krista, jejího Syna. [František] ihned vstal od stolu, bolestně vzdychal a s pláčem dojedl zbytek chleba na holé zemi. Proto tuto ctnost nazýval královskou, že na Králi a Královně tak nádherně zářila. A když se jednou na shromáždění bratři radili o tom, která ctnost nejvíce činí člověka Kristovým přítelem, odpověděl, jako by jim otevřel tajemství svého srdce: „Vězte, synové, že chudoba je zvláštní cestou spásy, její ovoce je rozmanité, ale jen málo lidí je zná.“ (2 Cel.)
V Napomenutí 1 si lze všimnout vazby, kterou vidí František mezi Eucharistií a Vtělením: "Hle, každodenně se ponižuje, jako kdysi z královského trůnu přišel do lůna Panny, tak každodenně přichází k nám v pokorné podobě. Každý den sestupuje v rukách kněze z Otcovy náruče na oltář." Františka oslovuje Boží pokora, která jedinečně spojuje Vtělení a Eucharistii. A právě toto spojení mezi Vtělením a Eucharistií je základem slavné udlosti Vánoc v Grecciu.
Van Hulst rozebírá opakované spojování jeslí a oltáře ve středověkých duchovních a liturgických textech. Cisterciácký opat Aelredus z Rielvaux ve 12. století píše: "Jesle v Betlémě, oltář v kostele. Nemáme žádné tak velké a zřejmé znamení Kristova narození jako Jeho Tělo a Krev,které každodenně přijímáme na svatém oltáři. A Toho, který se kdysi narodil z Panny, vidíme každodenně obětovaného pro nás. Proto, bratři, pospěšme rychle k jeslím Pána."
Petr z Blois, téměř Františkův současník, uvádí velmi podobně: "Bratři, i když nejste pastýři, dnes uvidíte našeho malého, jehož mnoho králů a mnoho proroků chtělo vidět, uvidíte Ho položeného do jeslí oltáře, ne ve znamení slávy, ale zavinutého do plének."
Pro některé autory jsou právě "eucharistické jesle" tou skutečnou originalitou události v Grecciu. "Ježíš-svátost, živý a pravý, přítomný ve znamení chleba a vína, sestoupil osobně na oltář-žlab." Právě tato myšlenka je ostatně velmi jasně vyjádřena v Napomenutí 1.
(Poutník 10/2006)
