Sekulární františkánský řád v Plzni

Organizační struktura

 III. řád v prvních letech tohoto období, tj. přibližně od roku 1939 do padesátých let, měl stejnou organizaci, jaká byla v předchozích obdobích, tak jak stanovil Lev XIII. v roce 1883[1]. III. řád mohl existovat již pouze jako místní společenství (skupiny) většinou bez vzájemného kontaktu a jednotného koordinovaného vedení. Přesto se však koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech vytvářely skupiny terciářů, které byly navázány přímo na kněze prvních řádů. Tento rozpad III. řádu v padesátých letech, ale i jeho obnovování v sedmdesátých a osmdesátých letech umožnil pak dobrý přechod začátkem devadesátých let do nové organizační struktury Sekulárního františkánského řádu – Ordo Franciscanus Saecularis (OFS). Mezitím se konstituoval mezinárodní výbor SFŘ – CIOFS (Concilio Internationale OFS) v Římě 4. října 1973 na základě dokumentu čtyř ministrů – generálů prvních řádů. Tato změna názvu z III. františkánského řádu na Sekulární františkánský řád byla začátkem přípravných prací pro novou řeholi. Faktickým podkladem pro tuto novou organizaci a novou řeholi byl list Pavla VI „Na věčnou paměť“ z 24. 6. 1978, kde jsou též uvedeny důvody změn po II. vatikánském koncilu: Opravdu se radujeme, že se „františkánské charisma“ dosud uchovává pro dobro církve a lidské společnosti právě v této době, v níž se šíří tolik různých názorů, živí se tolik sklonů, které odcizují duše Bohu a božským věcem. S chvályhodnou usilovnou spoluprací se po deset let snažily čtyři františkánské řády vytvořit novou řeholi III. řádu světského, či jak se nyní nazývá: Sekulárního františkánského řádu. Vzhledem ke změněným podmínkám doby i proto, že k tomu II. vatikánská koncil vydal příslušné příkazy a doporučení, zdá se to nutné. A tak ministři čtyř františkánských řádů se na nás obrátili s prosbou, abychom schválili takto vytvořenou řeholi. Vedeni příklady našich některých předchůdců – naposledy Lva XIII. – rozhodli jsme se této žádosti vyhovět. Věříme, že způsob života, který tento obdivuhodný muž z Assisi hlásal, tímto novým podnětem ožije a rozkvete. Na radu Posvátné kongregace pro řeholní a světské instituty, která předložený návrh pečlivě prostudovala – když jsme vše pozorně zvážili, bezpečně poznali a zrale uvážili, z plnosti naší apoštolské moci schvalujeme a potvrzujeme řeholi Sekulárního františkánského řádu tímto listem, který opatřujeme autoritou apoštolského neporušitelného ustanovení. Zároveň pak tímto listem a naší autoritou rušíme dosavadní řeholi III. františkánského řádu světského, jak se nazýval. Konečně stanovíme, aby tento list měl platnost a účinnost nyní i v budoucnu, aniž by mu cokoli smělo odporovat[2].

 Přehledné hodnocení o činnosti, organizaci a zaměření řádu v tomto období uvádí již v roce 1991 P. Alois Moc OFM ve Zprávě „O vývoji a činnosti SFŘ v Českomoravské provincii sv. Václava“ sepsané na základě požadavků provinční kapituly: Předem je třeba uvážit, že tato zpráva nebude vyčerpávající, protože to bude pohled na vývoj SFŘ zásadně z naší strany – a jen přidruženě můžeme mluvit o snahách ohledně Třetího řádu sv. Františka ze strany bratří minoritů (OFMConv.)  a bratří kapucínů (OFMCap.),  kteří v poslední době se začínají intenzivně snažit o formaci a celkovou asistenci Třetího řádu sekulárního.

            Jak mi bylo při provinční kapitule v měsíci dubnu 1991 uloženo, budu se snažit poctivě, jak budu schopen, ze svého pohledu za naší františkánské asistence Vám vše patřičně sdělit a popsat.

             Tak tedy má zpráva o existenci našich bratří a sester žijících ve světě, těch bratří a sester, které jako jejich asistent mám na starosti: SFŘ dnešní doby u nás je kontinuálním pokračováním SFŘ z doby první republiky naší vlasti. Za svůj dynamický růst může být zvlášť vděčen P. Janu Ev. Urbanovi a zejména jeho Apoštolátu III. řádu, jenž byl předchůdcem tzv. sekulárních institutů. Lokálních společenstev III. řádu, jež mají přímý vztah k naší františkánské asistenci, lze počítat na 10 lokalit. Přibližný počet členů těchto terciářských lokalit je  kolem 300. Průměrný věk těchto členů je kolem 50 let.

             Za mého působení v hradecké diecézi se rozvíjelo společenství III. řádu, kde již z dřívějších let žili bratři a sestry intenzivně svůj terciářský život a byli přijímáni i noví členové. Museli pak přejít v padesátých letech do ilegality. Za pomoci těchto bratří a sester se znovu objevil sporadicky v roce 1963 terciářský život v Praze. Setkání bylo vždy tajné, protože Státní bezpečnost šla zvláště po těch, kteří by obnovovali zakázané řeholní společnosti.

             V době pražského jara 1968 se ustavila menší terciářská obec v Praze 4 a pak se rozšířilo terciářské společenství na celou Prahu i mimo ni.

           V roce 1971, kdy nastala tzv. „normalizace“, bylo nutno se opět scházet tajně v soukromí. Poměry se zhoršovaly, až došlo na Květnou neděli roku 1983 k zatčení asistentů, a tím i k pokusu o likvidaci III. řádu SFŘ. Po propuštění došlo k opětnému tajnému scházení, jako tomu bylo předtím po celou dobu nesvobody.

             Shromáždění byla každý měsíc střídavě v bytech bratří a sester; formovány byly z důvodů bezpečnostních určité menší skupinky (malé formy).

             Bratři a sestry se snaží žít v duchu II. vatikánského koncilu a pomalu dostává toto společenství institucionálně – právní formu:

 - organizační strukturu terciářského společenství podle stávající řehole III. řádu SFŘ a generálních institucí,

 - každoroční exercicie zásadně v duchu sv. Františka,

 - pravidelné měsíční shromáždění pod vedením asistenta.

 Po 17. listopadu 1989, nástupem nového vládního režimu, nastalo celkové uvolnění a můžeme se veřejně scházet. V minulosti byla ustavena prozatímní národní rada pro celé společenství SFŘ v naší vlasti a připravují se řádné volby národní rady. Jednotlivé terciářské obce požádaly o diecézní registraci.

 Zvláštní důraz klademe na formace kandidátů SFŘ. Bratři a sestry se podílejí na budování Božího království především svojí prací ve farním společenství. Pax et bonum![3]

 Významní představitelé a členové řádu

 Byli jimi biskupové, řeholníci prvních řádů, kněží, jáhni i laici. Kolem nich vlastně III. řád žil.

 -         František kardinál Tomášek (1899 – 1992) arcibiskup pražský – terciář (bratr Antonín). Jak je psáno výše, vedl nás, terciáře, po duchovní stránce na Cyrilometodějských poutích, měl k nám vždy na přípravné schůzce duchovní promluvu. Byl hlavním pilířem největší české (ale i československé) pouti do Říma na svatořečení Anežky Přemyslovny. Přípravný a organizační výbor této pouti, který jmenoval, se skládal z mnoha členů III. řádu

 -         Kajetán Matoušek (1910 - 1944) biskup – terciář. Vedl v obtížných letech mnoho terciářů hlavně z okruhu společenství u Panny Marie Sněžné v Praze.

 -         Jan Evangelista Urban OFM (1901 – 1991). Od svých 14 let byl členem III. řádu, později vstoupil do prvního řádu, v roce 1924 byl vysvěcen na kněze. Intenzívně mj.  pracuje pro III. řád: od roku 1927 je předsedou (ředitelem) ústředního výboru III. řádu, od roku 1933 je vedoucím redaktorem Serafínského praporu, kde publikuje po dlouhou dobu mnoho článků o duchovním životě. Od roku 1933 – 4 je uváděn jako provinciální komisař III. řádu. Založil studijní ústav Studium catolicum. Od roku 1938 je provinciálem františkánského řádu. V letech 1950 – 1963 je ve vězení, ale i zde přijímá nové členy do III. řádu, např. Václava Vaška. Byl zahájen diecézní proces o jeho blahořečení.

 -         P. Alois Moc OFM (1918 – 1995) po vysvěcení a řeholních slibech byl v klášteře v Hostinném. Již zde se věnoval III. řádu – zde i v Červeném Kostelci byl ředitelem. V roce 1949 byl za práci s mládeží po přečtení pastýřského listu arcibiskupa Berana zatčen, odsouzen a vězněn v Ruzyni, na Pankráci, v Mladé Boleslavi, na Mírově a ve Valdicích. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako lesní dělník na Vlašimsku. Od roku 1956 v Praze. Zde okolo sebe soustřeďoval terciáře v „bytových skupinách“ – celkem jich bylo pět. Proto v roce 1983 na Květnou neděli byl opět zatčen a byl ve vězení tři měsíce. Pak se opět naplno věnoval pražským terciářům. Z jeho skupin „Praha – jih“ vznikly po roce 1990 místní společenství Praha – Krč, Praha – Spořilov, Praha – Dejvice, Černošice a Benešov.

 -         P. Inocenc Kubíček OFM (1913 – 1999) duchovní asistent III. řádu u Panny Marie Sněžné, kde okolo sebe shromažďoval a vedl učitelky, ale i další terciáře. Mimo jiné získal z Kanady návrh nových konstitucí SFŘ, které byly přeloženy a dočasně používány[4].

 -         P. Zachariáš B. Tuček OFMCap. (1914 – 2001) byl vizitátorem III. řádu sv. Františka v letech 1943 – 1948, který významně obnovil a rozšířil jeho činnost. Od roku 1944, kdy byl jmenován vizitátorem III. řádu, začal vyvíjet enormní úsilí o znovuvzkříšení  této kdysi velmi živé organizace. účinnou propagační činností získal ke členství desítky členů. V roce 1946 začal vydávat bulletin III. řádu „Pozdrav terciářům“ a začal intenzivně reorganizovat strukturu jednotlivých terciářských obcí. Založil tři sekce III. řádu: smírnou, charitativně-sociální a vzdělávací. V prostorách kláštera vybudoval jednací sál, kde se pak hrávalo i loutkové divadlo pro děti. Zavedl kartotéku všech členů terciářských obcí a rozdělil je do obvodů Praha, Kolín, Olomouc, Brno a Třebíč. Sám dával duchovní cvičení pro terciáře a organizoval četné duchovní obnovy ve farnostech. V roce 1947 byl hlavním organizátorem Terciářského sjezdu (společného s terciáři františkánů a minoritů). V kritickém roce 1948 se mu dařilo vydávat terciářský časopis až do konce roku. I pak ale ještě nějaký čas pokračoval ve vydávání volných listů. Po intervenci na Ministerstvu informací se mu podařilo prosadit vydání dodnes užívané knihy „Ideály sv. Františka“[5]. Byl pět a půl roku internován (Králíky, Hájek, Želiv, Osek).

 -         P. Augustin Šváček OFMCap. (nar. 1936) terciář. V letech 1968 – 1975 jako kaplan ve Frýdku Místku postupně z členů III. řádu a nových členů obnovil nové společenství SFŘ ještě před rokem 1989 (bylo zde 10 – 12 členů). Obdobně vedl terciáře jako farář v Malé Morávce pod Pradědem ještě v době totality. V devadesátých letech byl duchovním asistentem v NR SFŘ, později i předsedou konference duchovních asistentů SFŘ.

 -         P. J. Vianey Dohnal OFM. Po tajném vysvěcení organizoval v letech 1988 – 9 setkání terciářů v rodinách v Uherském Hradišti. Byly zde dvě skupiny: mladší a starší. Později pečoval o terciáře v Blažovicích.

 -         RNDr. Jiří Bonaventura Mrázek, CSc. (1923 – 1978) terciář, vědec, matematik a fyzik. Komentoval v televizi kosmonautiku. Od roku 1953 pracoval v geofyzikálním ústavu ČSAV, založil ionosferickou laboratoř. O jeho duchovním životě vypovídá P. Benedikt Holota v knížce „Hovory s nemocným“. Byl to bratr s velikou otevřeností k bližnímu. Ta otevřenost ale nebyla slabostí, nýbrž láskou. Pravá láska a pravda mají však požadavky a vytvářejí konflikty. Bratr Bonaventura často komentoval nové události ze světa vědy a techniky, a to nejen v tisku, ale i v televizi. Ale ani v redakcích ani v televizním studiu neskrýval svoji víru a příslušnost ke katolické církvi. Chodil totiž denně ráno na mši svatou, denně se modlil celý kněžský breviář a denně při vší své vědecké vytíženosti hodinu rozjímal. Zemřel na rakovinu[6].

 -         Jan Janoušek (1901 – 1974) terciář, tajemník Svazu katolické mládeže, spolupracovník P. J. Ev. Urbana. Odsouzen v roce 1954 pro velezradu na 10 let, v roce 1960 propuštěn.

 -         Česlav B. Křížala OFM (nar. 1928), jáhen I. řádu. Se III. řádem se seznámil v roce 1947 v Červeném Kostelci (u P. A. Moce). V roce 1949 v klášteře v Hájku přijat do III. řádu. Potom byl převezen do koncentračního kláštera v Hejnicích, později do Bohosudova. Odtud převeden k PTP. V roce 1953 propuštěn a dále pod stálým politickým dozorem. V roce 1968 krátce studoval ve františkánském klášteře v Sarajevu. V roce 1975 je tajně vysvěcen v NDR na jáhna. Od roku 1988 až dosud se věnuje jednotlivým skupinkám SFŘ, především ve východních Čechách, ale i na dalších místech. Je jejich duchovním asistentem a iniciátorem.

  František Reichel OFS

(pokračování)