Sekulární františkánský řád v Plzni

Promluva papeže Františka – Anděl Páně 30. 3. 2014

Všichni někdy trpíme duševní slepotou
Dnešní evangelium nám prezentuje příběh člověka, který je od narození slepý a kterému Ježíš daruje zrak. Dlouhé vyprávění začíná u slepce, který začne vidět, a končí – což je zajímavé – u těch, kteří se domnívají, že vidí, ale v duši zůstávají slepí.
Zatímco slepec postupně přichází ke světlu, učitelé zákona stále více upadají do své vnitřní slepoty. Zavřeni ve svých předsudcích, věří, že už mají světlo, a proto se neotevírají Ježíšově pravdě. ...
Slepcova cesta naproti tomu prochází etapami. Začíná poznáním jména Ježíš. Neví o Něm nic jiného, když říká: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, kterým mi pomazal oči“ (srov. Jan 9,11). Na dotěrné otázky učitelů nejprve o tomto člověku říká, že Jej považuje za proroka (v. 17) a potom, že pochází od Boha (v. 31). Když byl vyhnán z chrámu a vyloučen ze společnosti, potkává jej Ježíš znovu a „otevírá mu oči“ podruhé tím, že mu vyjevuje Svoji totožnost a říká mu, že je Mesiáš. A tehdy slepec prohlásí: „Věřím, Pane!“ (v. 38) a padá před ním na kolena. Tato pasáž evangelia ukazuje drama vnitřní slepoty mnoha lidí, i té naší, protože i my někdy máme momenty vnitřní slepoty.
Náš život se někdy podobá životu onoho slepce, který se otevřel světlu a Bohu, otevřel se milosti. A někdy je bohužel trochu jako život oněch učitelů zákona. Z výše své pýchy soudíme druhé a dokonce i Pána! Dnes jsme vybízeni otevřít se Kristovu světlu, abychom ve svém životě přinášeli plody a odstranili jednání, které není křesťanské... – jak nám připomíná sv. Pavel – abychom mohli jednat jako „děti světla“ (Ef 5,8): pokorně, trpělivě a milosrdně. Učitelé zákona neměli ani pokoru, ani trpělivost, ani milosrdenství.
 A ptejme se: Jak si stojí naše srdce?  Mám otevřené srdce nebo zavřené? ... Otevřme se Pánovu světlu: On nás ustavičně očekává. Stále na nás čeká, aby nám umožnil vidět lépe, dal nám více světla a odpustil nám. Nezapomeňme, že On nás očekává vždycky.
Panně Marii svěřme tuto postní dobu, abychom i my jako uzdravený slepec mohli v Kristově milosti „přijít ke světlu“, postoupit ve světle dál a zrodit se k novému životu.
Pfž


Téma modlitebního společenství z 3. 4. 2014 připravil bratr Jaroslav:

ČISTOTA A POKÁNÍ SV. FRANTIŠKA
(podle knihy Mons. Dr. Hilarin Felder OFMCap: Ideály sv. Františka Serafínského, vydal Kapucínský sekretariát Třetího řádu sv. Františka – Praha IV, Loreta v roce 1948; Hlava desátá, str. 161 - 173)

I Čistota
Na stromě pokory čistota jest jeho květ. Pokornému jest lehko zůstat čistým.
František i v bujném mládí zachovával neposkvrněnou nevinnost, byl vznešený v mravech i řečech, nikomu neřekl neslušného slova, a proto si ho v celém okolí vážili.
Jakmile se provždy zřekl světských rozkoší, tím horlivěji bděl nad čistotou srdce a života. Pociťoval-li kdy nepatřičné hnutí, používal proti němu prostředků, jež nás naplňují úžasem. Za nejtužší zimy se ponořoval tak dlouho do ledové vody, až tělesné hnutí úplně ustoupilo.
Ačkoliv doznával, že jest nejvyšším hříšníkem, nikdy se neobviňoval, že by se dopustil chyby proti čistotě.
Aby předešel všemu nebezpečí, dbal František veliké opatrnosti a zdrženlivosti ve styku s druhým pohlavím. Výslovně podotýkal: „Menší bratr nemá se ženou mluvit o žádných věcech, leč jedině, když to žádá svátost pokání anebo povzbuzení k dokonalejším životu.“ Sám se jen velmi nerad dával do řeči s ženami. Jakmile jejich povídavost nedbala jeho krátké a pokorné řeči, přestal mluvit, sklopil oči a mlčel. Mluvil-li se ženou, mluvil hlasitě, takže ho všichni mohli slyšet. Ve 12. kapitole starší řehole uvádí: „Všichni bratří, ať jsou kdekoli a jdou kamkoli, nechť se chrání hříšných pohledů a častého styku s osobami ženskými a nikdo se nemá s nimi radit samoten.“
Tato přísná nařízení nebyla nikterak projevem nepřátelství k ženám nebo přemrštěností, nýbrž jedině projevem starostlivosti o vlastní a cizí nevinnost. To dosvědčují něžná a svatá přátelství Františkova ke Kláře Assiské i k Jakubě de Settesoli. Jeho cudná zdrženlivost a hluboká vážnost k ženskému pohlaví, zvláště k ženám Bohu zasvěceným,  byla také odůvodněna jeho rytířskostí.

II Kajícnost
Prchat před nebezpečím spojoval František s kajícností.
Menší bratři si sami zpočátku říkali „Bratři kající z Assisi“. Celý jejich život chudoby, pokory, prostoty a čistoty, jak jej slibovali a žili, se jeví jako život kajícnosti.
František nosil hábit neobyčejně drsný, hrubý a chudobný, často v něm téměř mrzl. Nikdy si nedopřával přikrývky, lůžkem mu byla holá země, spával málo a ponejvíce vsedě, pod hlavu si dával kámen nebo kus dřeva, v nejpříznivějším případě svinutý pytel. Větší část roku se přísně postil. Stávalo se, že 40 dní nic nejedl, aby napodobil půst Spasitelův. Ke konci postní doby přece požil sousto chleba, aby se nemohl chlubit, že se postil zrovna tak jako nebeský Učitel. Zřídka si dopřával pokrmu vařeného, a připustil-li to, přimísil do pokrmů vody nebo popela, aby je učinil nechutnými. S tělem svým nakládal jako se zvířetem, jež třeba stále držet v kázni a na uzdě, někdy se krutě bičoval provazem. Stálou a bezohlednou kázní uváděl ponenáhlu své tělo dokonale pod vládu duše.
V posledních dvou letech života jizvami jsa přibit s Kristem Pánem na kříž a nevýslovně bolestnými nemocemi vysílen, nejen zachovával obvyklou veselost duše, nýbrž bránil se usilovně dopřávat svému tělu nejmenšího ulehčení.
I své učedníky vychovával František k tělesnému umrtvování. Poučoval je, aby příčinu svých chyb a nedokonalosti nehledali lehkomyslně mimo sebe, nýbrž aby je připisovali na účet svého těla, jež se protiví duchu.
Menší bratři přes den přísně pracovali a velkou část noci trávili na modlitbě. Mluvili jen to, co bylo nevyhnutelně třeba, viděli a slyšeli jen to, co nemohli nevidět a neslyšet. Jestliže byli tupeni, bičováni, poutáni, zavíráni do žaláře, všemožně pronásledováni, nevyhledávali na svou obranu obhájce, nýbrž chválili a velebili Boha za vytrpěnou křivdu. K tomu ještě přidávali takové skutky kající, že se často ponořovali do ledové vody nebo tak dlouho se váleli v bodavém trní, až byli na celém těle krví zaliti. Mnozí nosili železné kruhy kolem těla nebo se opasovali na holém těle dřevěnými ostny nebo užívali jiných mučivých nástrojů, aby udrželi na uzdě bratra tělo. František však tuto velkou přísnost neschvaloval, rozhodně proti ní zakročil a bratry napomínal k opatrnosti a umírněnosti v pokání. Jak říkal: „... je třeba zachovávat míru v postění i v jídle, v pečování o tělo i v umrtvování těla. Každou oběť, kterou Bohu podáváme, je třeba okořenit solí moudrosti.“
Ani jedna ze starších řeholí řádových (např. sv. Kolumbán, sv. Benedikt), i dominikáni nevylučují tělesné tresty, v řeholi františkánské jsou však taková ustanovení prostě nemyslitelná. Naopak – ať tomu, kdo v řádu zhřeší, poskytnou bratří všemožně pomoc duchovní; neboť nikoliv zdraví, nýbrž nemocní potřebují lékaře. Zhřešivší bratr má odložit řeholní šat, opustit klášter a činit pokání ve světě.
I v předpisech o pokrmu se František podstatně odchýlil od dosavadních řeholních zvyklostí. Větší část roku se bratří postili, jedli jen jednou denně, k večeru, a to jen planá jídla. Ale zatímco všechny ostatní řády zapovídaly požívání masa i ve dny nepostní, František to dovoloval bez výhrady, v klášteře i mimo klášter. Řídil se napomenutím Spasitelovým daným apoštolům: „Jezte to, co vám předloží.“


K zamyšlení:
Je možné v současném „emancipovaném“ západním světě dodržovat Františkovu cudnost a zdrženlivost k ženám tak, aby to nepůsobilo (bez vysvětlení) podivně či nepřátelsky?
Lze na homosexualitu pohlížet jako na projev nečistoty?
Můžeme najít rozdíl mezi např. hinduistickou askezí či masochismem a františkánským „držením bratra těla na uzdě“?
Jak to máme s kajícností, obzvlášť teď v době postní? Je pro mne pátek dnem kajícnosti? Stanovil jsem si kající skutek (sebezápor, skutek zbožnosti, lásku k bližnímu) a vykonávám jej pravidelně? (Zrcadlo svědomí II. – k prohloubení duchovního života / Vztah k Bohu)
Zpracoval 23.3.2014 jaš

K zamyšlení z Kompedia sociální nauky církve (čl.108): Lidská osoba je Božím stvořením (žalm 139, Gn1, 27, 2, 7) a to znamená, že každý lidský jedinec má osobní důstojnost, že člověk není něco, nýbrž někdo. Je schopen poznávat, být „svým pánem“, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami. Milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a láskou. To za něj nikdo nemůže udělat.

Ke čtení a rozjímání:
25.4. Den narození terciáře Ludvíka IX. (1214) Jeho životopis si lze přečíst ve zpravodaji Národního společenství (č.2/2014). Ministr Národního společenství navrhuje k výročí Ludvíka IX. znovu číst řeholi a Generální konstituce SFŘ. & 26.4. Pouť k hrobu terciáře Dr. Františka Noska – modlitba za potřebné.

Do kalendáře a do modliteb (ze Zpravodaje NS 2/2014): 3.5. Setkání u hrobu br. Česlava (Vyjde brožurka Kvítky bratra Česlava.) & 22.5. Pouť seniorů SFŘ do kláštera Hájek u Prahy & 31.5. Mariánská pouť Prahou – pořádá Národní společenství SFŘ.

Do kalendáře - akce spolupořádané MBS Plzeň:
10.5.  Pouť za Mankou Římankou do Mrákova a ve 13.00 hod. Formace ve Františkánské (bratři františkáni OFMcap. Serafín a Roumuald a novicové z MBS Sušice) & 11.5. Mariánská pouť ke kyjovské kapličce (Radčice u Plzně) na památku Panny Marie, prostřednice všech milostí (pořádá farnost u sv. Bartoloměje). Papež Lev XIII. (vydal první encykliku sociální nauky církve) r. 1891 říká: „Podle vůle Boží ničeho se nám nedostává, leč skrze Marii. Skrze ni je cesta ke Kristu, podobně jako skrze Krista k nebeskému Otci."
lfk
SLAVÍME v dubnu a květnu 2014
PROFESE:
2.4. Miroslav Šimon Němec a Ludmila Blanka Škodová (1972)
13.5. Anna Ludmila Srbová (1995)
18.5. Mgr. Zdeňka Ginepro Němcová a Ing. Oldřich Prokop Rosůlek (2006)
19.5. Stanislava Glorie Chadimová (2003)
21.5. MUDr. Jiřina Benigna Křížková (1944) - 70 let
22.5. Alena Anežka Vadlejchová (1992)
NAROZENINY:
10.4. Jitka Anežka Polívková (1950)
13.4. Zdeňka Ginepro Němcová (1962)
23.5. Alena Anežka Vadlejchová (1952)
29.5. Zdeněk Maxmilián Frundl (1969) - 45 let
Přejeme hojnost Božího požehnání!
Františkánskou cestou
Bratr Václav Pták a kyjovská kaple P. Marie Pomocné
Pán si nás volá různým způsobem k různým službám. V bohatém a často nelehkém životě bratra Václava Ptáka (86) významné místo zaujímá jeho mnoholetá starost o obnovu poutní kaple Panny Marie Pomocné v Kyjově u Plzně.
Na místě spojeném se zázračnými uzdraveními vymodlenými u obrazu touškovské Panny Marie Pomocné, kterou v roce 1868 umístila na vzrostlý dub  blízko Kyjova hraběnka Johana ze Schönbornů, rozená princezna z Lobkowiczů,  byla 16. 9. 1894 posvěcena kaple. Postavena byla „přičiněním a pílí řídícího učitele v Křimicích pana Jana Kašpara“ díky „dobrodincům, mezi kterýmiž se sluší jmenovati pana hraběte Karla ze Schönbornů“. Kaple byla „přistavěna přímo ke pni onoho dubu, a to tak, že část pně s obrázkem Panny Marie jest uvnitř kaple nad oltářem, kdežto ostatní část pně stromu venku stojí a volně větve své rozkládá“. V době své „největší slávy“ bývala kyjovská kaple významným místem mariánské úcty na Plzeňsku a často se k ní konaly početné mariánské pouti.
Na konci osmdesátých let minulého století byla však kaple, podobně jako mnoho dalších církevních památek v západních Čechách, neudržovaná a značně poškozená. Bylo to způsobeno kromě jiného i neujasněnými vlastnickými vztahy. Původně se jednalo o šlechtický majetek na katastru obce Malesice v dosahu farnosti Města Touškov, Nýřan i Plzně. V ten čas byl bratr Václav na podnět P. Tampíra osloven panem MVDr. Petrem Elhotou, zda by se s ním nepustil do obnovy kaple.  Jejich „mariánské družstvo“ (jak se pracovně nazvali) doplnil pan Pavel Samko, absolvent stavební průmyslovky, a společnými silami se pustili do stavebních prací. Nezůstali sami, postupně se k nim přidala řada dalších dobrovolníků. Významně jim byl nápomocen i nýřanský farář P. Stanislav Uhlíř, později i pan Slavomír Růžička z Chotíkova. Čekalo je mnoho hodin práce, často na úkor rodiny, a také hledání sponzorů k financování stavebního materiálu (což nikdy není snadné, natož tehdy, navíc na církevní stavbu). Přesto se podařilo dát dohromady nějakou hotovost – tu od velkostatku Kumburk, tu od obce Malesice, jindy dostali k dispozici trambus písku. Často byl použit i materiál, který zbyl ze stavby vlastního domu. Opravovat bylo stále co („Krok po kroku,“ jak bratr Václav podotýká.) – od postupné obměny trámů krovu (napadených mravenci) až po výměnu kříže na zvonici, poškozeného rostoucí dubovou větví. Nový kříž zhotovil doma v garáži a podařilo se mu sehnat „skvělou korozi odolávající barvu z Německa“, která kříž chrání dosud. Poškozený kříž na věžičce vyměnil za nový a původní umístil uvnitř kaple.
5

Františkánskou cestou
Bratr Václav Pták a kyjovská kaple P. Marie Pomocné
Pán si nás volá různým způsobem k různým službám. V bohatém a často nelehkém životě bratra Václava Ptáka (86) významné místo zaujímá jeho mnoholetá starost o obnovu poutní kaple Panny Marie Pomocné v Kyjově u Plzně.
Na místě spojeném se zázračnými uzdraveními vymodlenými u obrazu touškovské Panny Marie Pomocné, kterou v roce 1868 umístila na vzrostlý dub  blízko Kyjova hraběnka Johana ze Schönbornů, rozená princezna z Lobkowiczů,  byla 16. 9. 1894 posvěcena kaple. Postavena byla „přičiněním a pílí řídícího učitele v Křimicích pana Jana Kašpara“ díky „dobrodincům, mezi kterýmiž se sluší jmenovati pana hraběte Karla ze Schönbornů“. Kaple byla „přistavěna přímo ke pni onoho dubu, a to tak, že část pně s obrázkem Panny Marie jest uvnitř kaple nad oltářem, kdežto ostatní část pně stromu venku stojí a volně větve své rozkládá“. V době své „největší slávy“ bývala kyjovská kaple významným místem mariánské úcty na Plzeňsku a často se k ní konaly početné mariánské pouti.
Na konci osmdesátých let minulého století byla však kaple, podobně jako mnoho dalších církevních památek v západních Čechách, neudržovaná a značně poškozená. Bylo to způsobeno kromě jiného i neujasněnými vlastnickými vztahy. Původně se jednalo o šlechtický majetek na katastru obce Malesice v dosahu farnosti Města Touškov, Nýřan i Plzně. V ten čas byl bratr Václav na podnět P. Tampíra osloven panem MVDr. Petrem Elhotou, zda by se s ním nepustil do obnovy kaple.  Jejich „mariánské družstvo“ (jak se pracovně nazvali) doplnil pan Pavel Samko, absolvent stavební průmyslovky, a společnými silami se pustili do stavebních prací. Nezůstali sami, postupně se k nim přidala řada dalších dobrovolníků. Významně jim byl nápomocen i nýřanský farář P. Stanislav Uhlíř, později i pan Slavomír Růžička z Chotíkova. Čekalo je mnoho hodin práce, často na úkor rodiny, a také hledání sponzorů k financování stavebního materiálu (což nikdy není snadné, natož tehdy, navíc na církevní stavbu). Přesto se podařilo dát dohromady nějakou hotovost – tu od velkostatku Kumburk, tu od obce Malesice, jindy dostali k dispozici trambus písku. Často byl použit i materiál, který zbyl ze stavby vlastního domu. Opravovat bylo stále co („Krok po kroku,“ jak bratr Václav podotýká.) – od postupné obměny trámů krovu (napadených mravenci) až po výměnu kříže na zvonici, poškozeného rostoucí dubovou větví. Nový kříž zhotovil doma v garáži a podařilo se mu sehnat „skvělou korozi odolávající barvu z Německa“, která kříž chrání dosud. Poškozený kříž na věžičce vyměnil za nový a původní umístil uvnitř kaple.
5

Když byla kaple opravena, začala opět sloužit svému poslání a byla hojně navštěvovaná. Asi měsíc po jejím vysvěcení však přišla velká vichřice a památný dub, který stál ve zdi kaple, byl povalen a těsně nad zemí rozlomen. Také zeď kaple byla rozvalena. Větve padajícího dubu silně poškodily střechu kaple. Všude kolem kaple ležely vyvrácené a polámané stromy, takže ke kapli téměř nebyl přístup. „V takové situaci,“ říká Vašek, „jsme byli bezmocní a jen s pomocí Boží došlo k dohodě s lesní správou, která spoušť zdarma odstranila.“ S velkým úsilím byla, během jednoho roku, kaple opět upravena a uvedena do stavu jako před vichřicí.
MVDr. Elhota  nechal v Českých Budějovicích zhotovit nový oltář a daroval ho kapli, ve které dosud slouží při bohoslužbě. Z dalších finančních darů, které jsme získali, jsme mohli koupit 30 plastových židlí, které se dosud používají při mších svatých sloužených před kaplí.
Aby byla uchována trvalá vzpomínka na památný dub, bylo torzo dubu přeneseno do těsné blízkosti kaple a tam z něho byla odříznuta asi dvoumetrová část, která je nyní zabetonována na stejném místě, kde rostl památný dub. „Tedy část stejného dubu na stejném místě – aspoň část historické podoby,“ uzavírá vzpomínku bratr Václav.
V plánu ještě měli odvodnění terénu kolem kaple a sanaci její podezdívky, ale již k tomu nedošlo, protože obnovu kaple převzala plzeňská farnost a provedla zde další opravu.
Bratr Václav s františkánskou pokorou říká: „Nedělali jsme to pro svou slávu, bylo to třeba. Chtěli jsme kapli zachránit a to se nám povedlo. Panna Maria jistě věděla, že ne pro slávu, ale z lásky a úcty ...“
Každý rok jsou u kyjovské kaple pořádány tři pouti – první je po svátku Panny Marie 8. 5. a letos vychází na neděli 11. 5. 2014 v 15.00 hodin. Hlavní pouť bude 17. 8. také v 15.00 hod. („na Královnu“) a konečně výročí posvěcení kaple bude letos v neděli 21. 9. ve stejný čas.

Obracíme se na Vás, františkánští bratři a sestry, s prosbou, abyste svou účastí na pouti 11. 5. 2014 podpořili obnovu mariánské úcty na Plzeňsku na tomto požehnaném místě. Pánbůh zaplať.
jaš, lfk, kfž

Redakční rada: P. Daniel Dominik Valer OFM, Pavla Františka Ženíšková, Karel František Ženíšek, Luboš František Kolafa, Milan Ludvík Kučera, Jana Anežka Pachnerová, Jaroslav Antonín Šedivý.