Sekulární františkánský řád v Plzni

  Pracovala jsem jako primářka oddělení dětské psychiatrie v léčebně Dobřany od roku 1958 do roku 1974. Byl to začátek tohoto oboru. Byl mi přidělen dvoupodlažní dům, v té době se topilo ve všech místnostech a chodbách v kamnech na uhlí a dříví. Kvalifikaci dětské psychiatrie jsem získala až v roce 1964 společně s MUDr. Janem Špicem (já byla pediatr, on psychiatr). Na podkladě této první atestace bylo možno dosáhnout po tříměsíčním školení v Lékařském domě v Praze kvalifikace dětského psychiatra. Bylo to první oddělení tohoto druhu, určila jsem jej pro děti předškolního věku.

  Pracovala jsem také jako soudní znalec v oboru dětské psychiatrie, byla jsem jím určena Krajským soudem v Plzni dne 24.8.1964.

  Přijímala jsem na oddělení děti, které byly rodiči odmítnuty nebo zapomenuty v Kojeneckém ústavu v Plzni, kde byly do stáří jednoho roku, pak z dětských domovů (nabídla jsem jim konciliární péči pro děti, které nějakým způsobem neprospívaly). Kolegové pediatři mně posílali děti s různými poruchami vývoje z jejich pracovišť. K práci na oddělení jsem získala dvanáct zdravotních sester, k tomu ještě psycholožku, logopedku, učitelku mateřské školky, (kterou jsme tam oficiálně zřídili) a později i sekundární lékařku. U dětí jsme prováděli všechna tehdy možná vyšetření (krevní obraz, RTG, EEG, sluch, zrak). Začali jsme i spolupracovat s Výzkumným psychiatrickým oddělením v Praze. Znala jsem se velmi dobře s psychologem doc. Zdeňkem Matějíčkem.

  Nejprve jsme hledali rodiče těchto dětí (sociální pracovnice chodila do rodin). Byla-li situace přijatelná, hledali jsme mnohdy pro tyto rodiče i byt a zaměstnání. Po opakované psychoterapii jim mohlo být dítě vráceno a trvale ambulantně kontrolováno.

  Jestliže děti neměly perspektivu v psychickém i somatickém vývoji, zřídili jsme pro ně Azylové oddělení v Bystřici u Nýrska (byl to kdysi klášter, pak tam byli vojáci, pak dlouho opuštěná ruina). Jako pracovníky jsme získali asi třicet řádových sester de Notre Damme, které v té době pracovaly v továrnách a po úpravách domu se o tyto děti velmi dobře staraly.

  Pak nám zůstaly děti, které měly dobrou perspektivu vývoje a nikdo z rodičů se o ně nechtěl starat. Možnost adopce byla:

1. Když rodiče podepsali souhlas s adopcí.

2. Když tři roky neprojevili žádný zájem, neposílali žádné peníze ani pozdrav dítěti.

3. Když nebylo možno to ani to, žádali jsme u soudu o zbavení rodičovských práv.

  S mnoha adoptovanými dětmi  nebo s jejich adoptivními rodiči jsem udržovala kontakt (písemně nebo návštěvou nebo ambulantně) až do roku 2002 (od té doby prakticky nevidím). Ale ještě v současné době se některé děti i jejich rodiče ozvou. Do adopce jsem celkem dala 199 dětí. Z nich 20 vystudovalo vysokou školu.

  V roce 1974 jsem musela ze svého pracoviště odejít, protože jsem nebyla v KSČ ani jsem se jinak politicky neangažovala. Čtyřicet let jsem byla sledována STB, mnohokrát povolávána k výslechům. Hledali důvod k ukončení mé práce:

1. Že jsem v určité době nechodila do závodní jídelny (měla jsem operované ledviny), chtěli mě obvinit, že jsem se stravovala s pacienty, a tím rozkrádala socialistický majetek.

2. Psali propuštěným pacientům, zdali jsem od nich někdy přijala nějaký dárek (pacienti mně tento dopis posílali domů).

3. Chtěli mě obvinit, že kradu morfium, užívám, a proto že jsem tak aktivní (morfium je na uklidnění a nikoliv na aktivitu!) To všechno jsem se dozvěděla, až když jsem už byla z Dobřan propuštěna.

  K ukončení mé práce došlo až po zákazu kontrolování propuštěných dětí mým ředitelem, který předtím doporučoval primářům oddělení, aby „jako závazek“ si dělali kontrolu propuštěných pacientů. Když jsem mu řekla, že kontroluji každého propuštěného pacienta, zakázal mi to, protože to prý narušuje moji práci. To byl konečný důvod mého propuštění.

  Děti jsem nechtěla dávat do pěstounské péče, protože mnozí rodiče zneužívali finance určené pro děti.

  Dětské psychiatrické oddělení v Dobřanech v současné době přijímá děti do 15 let a je tam zřízena základní škola.

  Toto jsem diktovala své přítelkyni  Anežce Janě Pachnerové, protože preferuji adopci před pěstounskou péčí, která je obhajována v Katolickém týdeníku č. 34 z roku 2016.

MUDr. Benigna Jiřina Křížková