Zemřela Jindříška Ptáková
Františkánskou cestou
„U Ptáků se nikdy nehádají“
(Ze vzpomínek sestry Jindřišky Paschaly Ptákové, OFS)
„U Ptáků se nikdy nehádají,“ tak charakterizovali rodinný život manželů Jindry a Vaška Ptákových jejich sousedé. Václav byl pracovně i církevně často značně vytížen, jezdil na montáže třeba i na Slovensko, hodně času věnoval obnově kyjovské kaple, při obnově III. řádu sv. Františka v Čechách sjezdil v 90. letech celou republiku. Jeho manželka se tak často musela starat – navíc při náročné práci zdravotní sestry – o jejich tři děti a Václavovu maminku sama. Nedá ale na svou tchýni dopustit. „Dobře jsme si rozuměly,“ říká Jindřiška. I když byla maminka v závěru života upoutána na invalidní vozík, zůstala platnou a milovanou členkou rodiny. Své dobré rady nevnucovala, snažila se pomoci s přípravou jídla či štepováním ponožek. Vašek kvůli jejímu vozíku chtěl v domě odstranit práhy (nakonec je nahradil jen nízkými překližkovými). Maminka říkala: „To je zbytečné, já se rozprudkuji a snadno to přejedu.“ Ta vzpomínka Jindřišku zase rozesmála.
Jak byla Jindřiška oslovena sv. Františkem z Assisi? V 5. třídě ji její školní katechetka Boženka Kubaňová dovedla – podobně jako i jiná děvčata - do domečku sester z Apoštolátu sv. Františka (nacházel se u plzeňského kostela Panny Marie Nanebevzaté na místě dnešního Karmelitánského knihkupectví). Jindru velmi ovlivnila sestra Alexandra, která se starala o staré lidi. Začala Jindru brát s sebou a časem jí předala péči o jednu babičku a postupně další dvě tři. Od roku 1946 začala Jindra studovat zdravotní školu (a její dvě kamarádky gymnázium a obchodní akademii). Běžný školní den jim začínal ranní mší ve františkánském kostele v 6.00 hod., pak odcházely do školy. V ten čas také Jindra a její kamarádky založily dívčí skautský oddíl a každý rok jezdily s děvčaty na Lomeček (poutní místo Lomec u Vodňan), po dohodě s panem farářem tam spaly na půdě a starší děvčata pomáhala při žních.
Tehdy v Jindře uzrálo rozhodnutí vstoupit po maturitě do Apoštolátu sv. Františka. Na doporučení františkánského P. Remigia Janči vstoupila proto již v 16 letech, a to 31. 8. 1947, do III. řádu sv. Františka a 26. 12. 1948 složila profesní sliby.
Jindřiška nám ještě prozradila, jak tehdy probíhala shromáždění plzeňských františkánských terciářů. Scházeli se jedenkrát měsíčně v tzv. zpívárně, což byla větší místnost vpravo před vstupem do ambitů kláštera (po rekonstrukci fary a kláštera tento prostor zanikl). Při shromáždění nejdříve zpívali, pak měl pater promluvu a na závěr se všichni pomodlili. Žádná pohoštění – jak jsme nyní zvyklí – se nekonala. Někdy se také setkávali v ambitech kláštera nebo při pobožnosti v kapli sv. Barbory. Také jsme se dozvěděli, že františkánští terciáři nosili na znamení příslušnosti k Řádu pod oděvem tenké cingulum s uzly a škapulíř v hnědé barvě františkánského hábitu.
Netušila ale, že společenský vývoj jí nedovolí pokračovat v jejím záměru stát se sestrou Apoštolátu sv. Františka. Zásahem Státní tajné bezpečnosti byli na začátku padesátých let deportováni nejdříve plzeňští františkáni a poté byla ukončena i činnost plzeňského Apoštolátu sv. Františka. Sestřičky dále pokračovaly ve svém poslání jako civilní pracovnice v různých zdravotnických a sociálních zařízeních.
Pro Jindřišku pak víceméně na dlouhý čas skončil organizovaný františkánský život. Na památku jí zůstala tzv. Řeholní kniha, kterou nám ukázala a v níž je potvrzena její obláčka i profes. Zaujalo nás požehnání od P. Remiga (jak mu říkali) v závěru knihy: „ + + + Nikdy si nevybírej kříž, vždy jej přijmi oddaně, radostně, pevně, jak Ti jej Pán naloží. K tomu žehná P. Remig.“
Posilou ve víře se jí stalo manželství s Václavem, který se vrátil z komunistického vězení. I on byl již tehdy františkánským terciářem (skládal sliby v roce 1951 a 1952). Za minulého režimu bylo těžké organizovat duchovní život, či se jej jen účastnit. Přesto se našly různé možnosti. Oba byli aktivními členy Sokola a podíleli se na organizování různých akcí pro děti. V 80. letech se začali účastnit duchovních obnov P. Aleše Zlámala na faře v Bukovníku u Sušice, kterou měli pronajatu manželé Jitka a Pavel Polívkovi z našeho společenství. Obnovy se konaly jednou za čas v sobotu či v neděli odpoledne, Ptákovi tam dojížděli autem.
Zeptali jsme se Jindřišky, jak se seznámila s Vaškem. Prý za to mohla Vaškova sestra, s níž se znala od sestřiček z Apoštolátu. Z manželství mají tři děti – dva syny a dceru - a osm vnoučat ve věku 25, 25, 22, 20, 20, 19, 18 a 8 let. Určitě se i na ně přenesl Jindřiščin a Vaškův pokoj a radost. Už třeba jen v tom, že se dvakrát ročně celá početná rodina jejich dětí setkává na společných týdenních dovolených a o Vánocích v rodném domě.
Jindra se rozhovoru bránila, tvrdila, že nic výjimečného, o čem by se dalo psát, neprožila. Ale právě to, jak věrně a pokorně následuje i se svými bolestmi vyššího věku Pána Ježíše po způsobu sv. Františka je pro nás velkou inspirací. Jindřiško, děkujeme. jaš
